ACID DESIGNS
Když z chaosu vzniká krása
Jmenuju se Ilka.
A tohle je příběh značky, která vznikla z chaosu.
Ze zmatku, bolesti, radosti, lásky a barev.
Vznikla proto, že mě to nikdy nepřestalo táhnout k tvorbě.
K barvám. K ženské kráse. Ke sklu, které se tvaruje ohněm – stejně jako my.
ACID DESIGNS není vymazlená marketingová strategie.
Je to životní cesta.
Bouřlivá jízda plná zatáček, pádů a znovuzrození.
A stejně jako moje šperky je i tahle značka prostě svá.
Vyhazov ze školy a sochař
Chemici řvou z rádia „Hey Girls, Hey Boys“ a já zrovna oplakávám vyhazov z gymplu. Sedím v čajovně, piju maté a mám pocit, že můj svět ztratil směr.
Změní to až jeden rozhovor se sochařem a sklářem. Doporučí mi studium na sklářské škole. Prý se mi tam bude líbit.
Nemýlil se.
Sklo, má nová láska
Na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí jsem poprvé poznala, co znamená tvořit.
A propadla jsem tomu.
Sklo mě naučilo vnímat krásu v křehkosti a sílu v trpělivosti.
Postupně mě začal přitahovat i kov. Kamarád pracoval s laserem a já začala navrhovat pískované náramky z chirurgické oceli. Později jsem sáhla i po bubnech z praček nebo starých vidličkách.
Na ruce vypadaly skvěle.
Tehdy to byl punk.
Dnes bychom tomu říkali upcyklace.
A fungovalo to. Lidé tyhle náramky milovali.
Výheň sklářské huti
Navazující studium na Vyšší odborné škole sklářské v Novém Boru bylo jako otevřít dveře do jiného světa.
Hutní sklo. Píšťala. Broušení. Spekání. Tiffany technika.
V ateliéru akademického sochaře Václava Machače jsem začala experimentovat s barvami, prvními skleněnými šperky a geometrií přírody.
Fascinovaly mě rostliny, mořské tvary a světy, kde nic není nemožné. Trávila jsem hodiny v botanické zahradě.
A právě tehdy vzniklo jméno, které znělo přesně tak, jak tehdy vypadaly moje vize:
ACID DESIGNS.
Bořek, svět a beaty
Chtěla jsem se ve skle posunout dál, a tak jsem zakotvila v ateliéru Bořka Šípka na Technické univerzitě v Liberci.
Studovala jsem environmentální design a zároveň navrhovala skleněné objekty i autorské náramky.
Přestěhovala jsem se do Prahy a začala cestovat po světě po boku tehdejšího přítele, který byl DJ.
Čína. Venezuela. A pak dva roky za barem v pražském hudebním klubu.
Jenže svět večírků mě začal vyčerpávat.
A tak jsem sbalila batoh a odjela do Thajska.
Moře, bar a tři roky života
Do Thajska jsem původně odjela jen na měsíc, abych si vyčistila hlavu.
Z jednoho měsíce se ale nakonec staly skoro tři roky.
Totálně jsem propadla potápění. Podmořský svět mě pohltil.
Na ostrově Koh Phi Phi jsem si dodělala kurz divemastera a převzala malý bar na pláži. Bob Marley zpíval z repráků, v ruce orosený Chang a já byla spokojená jako želva.
Všechno šlapalo skvěle. Možná až moc.
Po čase se ale původně milí majitelé pozemku proměnili v noční můru. Začaly hádky o nájem, nátlak a závist.
Až mě jednou při zavíračce jeden z nich přetáhl pádlem přes záda.
V tu chvíli bylo jasno.
Tohle už není ráj.
Skoro tři roky stačily.
Jedeme domů.
Krádež a pád
Po návratu jsem měla velký plán. Chtěla jsem vytvořit kolekci šperků z chirurgické oceli a barevného perspexu.
Půjčila jsem si na to peníze. A ne málo.
Barevný materiál už čekal. Jenže kamarád, který měl dodat ocel, zmizel i s rozpočtem.
A pak přišla rána i fyzicky.
První jízda na vysněném downhillovém kole skončila otevřenou zlomeninou holenní kosti.
Prognóza byla krutá:
„Nemyslete si, že budete ještě chodit.“
Čekal mě vozík.
První kolekce
Zůstala jsem sama.
Zlomená. Bez peněz. Bez plánu B.
Jen já, bolest, hrsti léků a plná skříň perspexu.
Nikdy předtím jsem s tím materiálem nepracovala. Ale když člověk nemůže nic jiného než ležet nebo sedět, začne zkoušet.
Řezala jsem. Brousila. Lepila.
A objevila materiál, který si hraje se světlem jako sklo.
Plexisklo, kterému jsem nejdřív nevěřila, si mě nakonec úplně získalo.
Za měsíc vznikla první kolekce.
Kamarádi mě i s vozíkem naložili do dodávky a odvezli na můj první designový market.
A ono to vyšlo.
Polovina kolekce zmizela během jediného dne.
Tehdy jsem pochopila jednu věc.
Největší síla šperků z perspexu není jen v designu.
Je v jejich lehkosti.
Ženy na ně zapomenou – až do chvíle, než se jich někdo zeptá:
„Odkud máš ty krásné náušnice?“
Tehdy jsem věděla, že jsem našla svou cestu.
Mezi operačními sály a markety
Další tři roky jsem pendlovala mezi operačními sály, nemocničními lůžky, dílnou a design markety.
Kamarádi mě vozili na vozíku nebo jsem chodila o berlích na Dyzajn markety, Minty, Colours, Pohodu nebo Grape.
Tělo dostávalo zabrat.
Ale značka rostla.
Přibývaly zákaznice, které se vracely. A s nimi i pocit, že to celé má smysl.
Kolem roku 2017 se můj život začal pomalu vracet do rovnováhy. Mohla jsem víc tvořit. Víc žít.
Můj ateliér na pražském Újezdě se rozrůstal o nové kolekce, pokojovky a všemu tomu přihlížela i moje psí princezna Josefína.
V roce 2023 odešla do psího nebe.
Nové pochopení sebe sama
Kolem čtyřicítky jsem začala víc rozumět sama sobě.
Dlouho jsem měla pocit chaosu v hlavě – obrovské vlny energie a pak úplné vyčerpání. Nakonec jsem zjistila, že za tím stojí ADHD.
Trvalo skoro dva roky, než jsem našla psychiatra a dostala diagnózu.
Dnes už vím, že můj mozek funguje trochu jinak.
Jsem medikovaná a učím se s tím pracovat. Do toho přichází další životní kapitola – perimenopauza a její hormonální horská dráha.
Není to vždy jednoduché.
Ale tvorba mi pořád pomáhá držet směr.
Táta
V roce 2023 jsem se vrátila do Valašského Meziříčí.
Tátovi byla diagnostikována rakovina plic a já se rozhodla být s ním.
Doprovodit ho.
Po jeho smrti jsem tam ještě nějaký čas zůstala, dala do kupy jeho dům a starala se o jeho psa Knoflíka – padesátikilového divokého křížence středoasijského pasteveckého psa, kterého táta adoptoval dva roky předtím.
Trvalo mi rok, než se mi podařilo Knoflíka vychovat tak, abych ho mohla vzít zpět domů do Prahy na Malou Stranu. Jenže bez kastrace to u tak velkého pubertálního psa nešlo.
A tu Knoflíček bohužel nepřežil.
Bylo to jedno z nejtěžších období mého života.
Zlomilo mě to. Zlomilo by to každého.
Když jsem se po roce a půl vrátila do Prahy, nevěděla jsem úplně, kudy dál.
Ale něco se začalo pomalu měnit.
ACID DESIGNS 2.0
V roce 2025, čtvrt století poté, co jsem vyrobila svůj první náramek z bubnu od pračky, jsem se rozhodla svou značku znovu definovat.
Otevřela jsem vlastní prostor na Letné, ve Veletržní ulici.
Acidhouse.
Showroom.
Dílna.
A místo, kde se tvoří, potkává a kde se vracím ke svým kořenům – ke sklu, šperkům, pískování a dalším kreativním experimentům.
Ukážu vám, jak vzniká šperk.
Ráda vás provedu workshopy – pískováním do skla, výrobou pískovaných náramků z chirurgické oceli nebo tvorbou vlastních šperků.
A protože mě baví objevovat nové cesty, vznikají u mě také velké květiny z krepového papíru, které proměňuji ve světelné objekty a lampy.
Atmosféru v dílně navíc hlídá Liška.
Před rokem jsem si ji adoptovala z dočasné péče v Česku. Byla přivezena z Rumunska, kde jí hrozila eutanazie.
A dnes je součástí Acidhouse.
Mám z toho obrovskou radost.
A nejspíš bych to všechno nedotáhla, kdyby u toho nebyly ženy jako jste vy.
Díky, že moje šperky nosíte.
Díky, že mi dáváte důvod tvořit dál.
Pokud půjdete kolem Letné, zastavte se.
Ráda vás přivítám a ukážu vám svět, ve kterém vznikají šperky ACID DESIGNS.
Vaše Ilka ✨